Hlavnou témou D3 pobytu 2023 bola "Sila biblických príbehov". Pozvanie na pobyt prijal Prokop Remeš, s ktorým sme zamýšľali nad liečivou silou biblických príbehov. Prokop Remeš je český psychoterapeut, gynekológ a zakladateľ hagioterapie, existencionálnej terapie, ktorá sa dotýka tém ako je vina, utrpenie, dobro, zlo, smrť, zmysel života a pod.
Súčasťou pobytu boli aj moderované diskusie, workshopy, Open Space, detský program, výlety v prírode, či nočné rozhovory na terase.
Zhrnutie programu aj s otázkami na zamyslenie nájdete v našom manuále, ktorý si môžete stiahnuť.
1. Úvod do existenciálnej hagioterapie
Prázdný hrob (Jan 20,1 – 29)
Teologie, biblistika a literární kritika se usiluje zkoumat, co měl na mysli pisatel biblického textu, ať už jím myslíme lidského pisatele nebo inspirujícího “pisatele” Boha. Pohybuje se tedy v sémantickém prostoru zásady “scriptor in scriptura”, tedy “pisatel v napsaném”. Existenciální hagioterapie se vedle toho usiluje zkoumat, co v daném biblické textu vidí čtenář, který daný příběh čte. Pohybuje se tedy v paralelním významovém prostoru “lector in lectura”, “čtenář ve čteném”.
Jde o přístup, který hlásá, že biblické příběhy představují nejen poučení o náboženských a morálně teologických otázkách, ale jsou navíc i terapeutickým klíčem, jímž můžeme luštit spletité šifry našich životů. Z psychologického hlediska je ilustrací tematicko-analytické práce, kterou z teologického hlediska přibližuje Tomáš Halík slovy: „Chceme-li dojít vnitřní proměny, máme právo vnímat biblické příběhy jinak, než jak je vnímá většina lidí. Není na světě člověk, který by byl prázdným listem papíru. Naše výchova, zkušenosti, vzdělání, fyzický stav i charakter, to všechno má vliv na to, jak vnímáme svět kolem sebe. Přesně podle scholastické zásady: ‚Vše, co je vnímáno, je vnímáno podle povahy vnímajícího člověka.‘“
A na jiném místě dodává: „Mnoho příběhů Bible je podmíněno dobovým chápáním, ale mnohdy je zbytečné se ptát na subjektivní svět autora a uvažovat, zda myslel na význam, který nás dnes napadá. Příběhy Bible jsou mnohdy ambivalentní a můžeme narazit na události, které lze vykládat několikerým, a to i protikladným způsobem. Co je však pro nás důležité, je otázka, co příběhy říkají nám samotným. Nacházíme v nich něco, co se podobá naší životní zkušenosti?“
2. Prokop Remeš - Biblia a psychoterapia
Adam a Eva (Gen 2,15 - 3,21)
Adam s Evou byli nesporně prvními lidmi konzumní éry. Měli všechno, co si mohli přát, a přesto nebyli šťastni. Měli pocit, že jim něco chybí, že by to chtělo „něco navíc“, totiž, ono známé „jablko“ ze stromu poznání dobrého zlého. Oba byli nespokojeni, ale jejich nespokojenost nevycházela z reálné situace. Žili přece v Ráji. Jejich nespokojenost vycházela ze struktury jejich osobnosti, která byla v otázce hledání životního štěstí odpovědí typu „až“. Šťastný budu, “až bude něco“, až budu mít, co ještě nemám, až budu jako Bůh.
Existuje ovšem alternativa. Stojí mimo biblický příběh, může nás ale napadnout, když o příběhu Adama a Evy přemýšlíme. Co kdyby se Adam s Evou vykašlali na hada i „jablko“. Mohli si přece lehnout do trávy, pozorovat obláčky, milovat se, pojídat banány, kiwi a ananasy a probírat poslední drby z očistce. Mohli být šťastni „zde a nyní“ už jak žili v jejich tehdejším rajském světě. Nemuseli čekat na nějaké budoucí „až“. Mohli si užívat jahod, borůvek i jeden druhého a netrápit se hloupými starostmi, že nejsou jako Bůh. Mohli si s radostnou vděčností užívat všeho bohatství, kterým byli obdarováni, mohli být dokonale šťastni i bez ohledu na hadovo ponoukání.
Jenže, v biblickém příběhu zvolili Adam s Evou první variantu. Život v modu konzumu, jak to nazývá ekonom Tomáš Sedláček, či jak to nazývá apoštol Pavel, v modu „hříchu“. Pokud by ale – čistě hypoteticky v nějakém paralelním biblickém vesmíru - ve svých životech realizovali druhou variantu, která by byla nesena pocity radostné vděčnosti už v dané přítomnosti, šlo by o alternativní a nekonzumní životní modus, jenž moderní psychologie označuje termínem „modus být“. I když to je jen psychologizující termín pro Pavlův „život v Duchu“, případně “křest Duchem svatým”, či v jiném kulturním okruhu hinduistické “osvícení” nebo buddhistické „probuzení“.
3. Kognitívna disonancia a Abraham
Abraham, Sára, Hagar (Gen 21,1 - 21; 22,1 - 19)
Vzájemný vztah věroučné a psychologické roviny biblických příběhů lze označit jako vzájemně se doplňující paralelismus. I když někdy může nabývat překvapivých tvarů. Například vyprávění o Abrahamovi a jeho synu Izákovi. Jde zejména o scénu, kdy Abraham přichází na horu Mórija a chystá se zabít svého syna jako zápalnou oběť určenou Bohu (Gen 22,1 - 19). Křesťané si zvykli vyrovnávat se s touto situací velmi rychle. Mluví o Abrahamově zkoušce, pochválí Abrahama jako vzor poslušné víry a jdou dál.
V našich skupinách ale někdy klademe otázku: „Kdybych byl kněz a přišel by za mnou muž se žádostí o požehnání, aby měl sílu zabít své dítě, protože ho o to žádá Bůh, dal bych mu své požehnání? A kdyby se odvolával na Bibli a poukazoval na to, že takové činy Bůh občas na lidech žádá, požehnal bych mu?“ Všichni věřící v našich skupinách tuto myšlenku odmítli. I když před tím hájili Abrahamovu poslušnost a odhodlání zabít svého syna, tohoto muže by poslali na psychiatrii. Není to ale rozpor? Tvrdit, že tehdy to Bůh na Abrahamovi chtěl, a současně tvrdit, že nyní už to Bůh chtít nemůže?
Je nesporné, že příběh z hory Mórija ukazuje velkou Abrahamovu horlivost pro Boha. Současně ale ukazuje, že naše náboženská horlivost nemusí reprezentovat skutečnou Boží vůli. Jak je patrné z příběhu, Bůh si Izákovu smrt NEPŘÁL a Abraham – zjevně - i když horlil pro Boha, faktickou Boží vůli rozpoznat nedokázal. Myslel si, že Bůh chce Izákovu smrt, ale on chtěl zkoušku. To je těžký problém a otázka, kdy k člověku hovoří skutečně Bůh a kdy člověk si jen myslí, že Boží vůli v sobě bezpečně rozpoznává, vyvstává při čtení Abrahamova příběhu pro každého z nás s velkou naléhavostí.
Pokud přijmeme, že Bůh nechtěl Izákovu smrt (byť Abraham byl přesvědčen, že si ji žádá), co ale mohlo být nejhlubším důvodem, že Abraham četl Boží vůli “špatně”? Klam a lež je přece atribut ďábla, nikoliv Boha, z jakých důvodů se tedy Abrahamův “omyl” mohl odvíjet? A může být pro nás Abrahamův příběh i v tomto kontextu a v dnešní době obohacující inspirací?
Nahrávky z prednášok Prokopa Remeša si môžete vypočuť aj ako podcasty na Spotify. Prihláste sa na odber D3 podcastov.